Narodila jsem se v Polžicích u Horšovského Týna dne 3. června 1886. Moji rodiče vlastnili největší statek v obci.
Narodila jsem se v klidném období rakousko-uherské monarchie. První vzpomínky mám na školní docházku. Chodili jsme do německé školy v Srbech. Vyučovalo se německy, protože s námi žádní Češi nechodili. Bylo to radostné období. Ráno jsme s děvčaty běželi do školy a odpoledne jsme rodičům pomáhali buď doma na hospodářství, nebo na polích.
Celá obec držela pohromadě. V místní hospodě se každý večer scházeli největší sedláci z obce a dlouho do noci spolu debatovali.
Tuto atmosféru pokazil začátek 1. světové války. Hned po zahájení bojů do války odrukovalo prvních 5 obyvatel. Celkem se z bojů nevrátilo 12 obyvatel vesnice.
Vznik Československa byl pro naši vesnici začátek jejího konce. Co se děje jsme se dozvídali se značným zpožděním a tak pro nás bylo velkým překvapením, když se u nás objevila československá armáda a obsadila nás. Později jsme se dozvěděli, že důvodem obsazení bylo zřízení jakési domobrany. Zařazení Sudet do Československa bylo násilné a táhlo se to celým obdobím až do roku 1939. To bylo také hlavním důvodem, že všichni Němci v územích násilně připojených k ČSSR hlasovali pro Henleina.
Připojení pohraničí k německé Říši jsme uvítali. Všichni jsme si mysleli, že to je začátek něčeho krásného. Bohužel to celé nedopadlo dobře. Na konci války se u nás objevili Američané. Nikdo je nevítal. Ale to nejhorší teprve přišlo. Poté se objevili revoluční gardy a vyplenili celou vesnici. Sebrali vše, co jim přišlo pod ruku. Takže příkaz že si každý můžeme vzít 15 kg na osoby byl směšný, protože některým z nás už toho ani tolik nezbylo.
Odsun byl divoký. Nikdo se nechtěl rozloučit s místem, kde vyrůstal a kde žil jeho rod po staletí. Toho kdo se vzpíral gardy na místě zastřelili.
Uchytli jsme se v malé vesničce u města Cham a tam jsme začali od znovu…… ale to už je jiná historie.